Rodiče mě nějak podivně vychovali. A když už mě pak vychovávat přestali, začal jsem se vychovávat sám, a to asi rovněž divně. Protože jedna z věcí, která mi byla vštěpována a které jsem se vždy i sám držel, byla, že když chci něco mít, musím si to zasloužit. A když je něco nezvladatelné, musím se s tím prostě smířit. A v rámci toho mě také učili, a nakonec jsem vzal za své, že si mohu dovolit jenom to, na co si vydělám. A když chci víc, musím si víc vydělat nebo se se stávající situací smířit.
Že u nás byla za socialismu dost podělaná ekonomika, s tím jsem se jako ostatní se zatnutými zuby smiřoval. Protože se nedalo nic dělat. Běda tomu, kdo by se ozval! Všechno prý přece bylo v tom nejlepším pořádku, a když ne, museli jsme to akceptovat, protože nebylo úniku. Byla tu totalita, které se nedalo vzepřít.
Ale v polistopadové době už se vzepřít dalo. A jako mnozí jiní lidé jsem se vzepřel. A od chvíle, kdy vznikla, jsem volil ODS. Ať si říká kdokoliv cokoliv, imponovala mi vzhledem k mé výchově slova Václava Klause o tom, že nemáme čekat, že nám snad někdo prachy dá. To bylo přesně to, co jsem vyznával a vyznávám. Že kdo si něco nezaslouží, nemá to mít.
Ale pak se to začalo vyvíjet špatně. I za těch nejlepších časů začali naši politici dělat dluhy, a to i zcela zbytečně, třeba s nelogickým zdůvodněním, že dlužíme ve srovnání s jinými zeměmi málo. A tehdejší zadlužování v řádu několika desítek miliard korun ročně nakonec vystoupalo až na ty stovky miliard, o něž nás připravili poslední populisté.
Jak jen jsem byl rád, když nakonec v posledních parlamentních volbách vyhráli ti, kdo slibovali, že to budou řešit, že už to s tím zadlužováním tak dál nejde. Třeba ta moje ODS, která už ale zjevně není tou stranou z Klausových dob. Ale sliby jsou chyby a politické sliby dvojnásob. A tak ti zřejmě poslední, kdo mohli s našimi státními financemi něco udělat, selhali na celé čáře. Zadlužují nás o další stamiliardy.
Pro mě to znamená jediné. Ztrátu iluzí a nadějí do budoucna. Už tu nevidím nikoho, kdo by chtěl rozumně hospodařit. Vidím jenom rozdávačné populisty, s nimiž špatně dopadneme. A tak už se jenom v duchu omlouvám své dceři za to, co jí moje generace chystá. A doufám, že stihnu umřít dřív, než tato země zkrachuje.